DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

     

Osudy hradu Pořešín:

Na řece Malši hustě se rozkládali statky, které držel mocný rod Bavořicův erbu střely; nebo kromě Strakonských, kteří tu největší statky měli, seděli tu Boršovští, Srdovští či Újezdští, Pořičtí a Komařičtí. Jeden z pánův Strakonických, a to, jak se víře podobá, Bavor III. ze Strakonic založil hrad při Velkém Pořešíně. Na novém hradě byl purkrabí Jan ze Vracova; když pak r. 1312 z toho úřadu odstoupil, prodal muBavor vsi Vynězdo a Sviníhlavu za 74 hřiven stříbra. Novým purkrabím stal se tehda jakýsi Vojta. Od panství Pořešínského daroval potom pan Bavor (r. 13 vsi Svince, Skřídla, Mojné, Žaltice a Černici klášteru Korunskému; za to obdržel pan Bavor pohřeb v klášteře a pokládán až do jeho zrušení vedlé krále Přemysla II. za předního dobrodince a fundatora kláštera. Asi v ten čas, když se zběhlo dotčené darování,postoupil Bavor panství Pořešínského strýcům svým Vernéřovi, Rackovi a Přibíkovi bratřím z Vitějovic a obdržel od nich směnou hrad Vitějovice, kterýž k panství Bavorskému připojil ; bratří pak řečení byli předky pánův z Pořešína, kteří také střelu na štítě nosili.

Přibík daroval kdysi klášteru dominikánů v Budějovicích čásť vsi Dubu u Blanského, avšak na tu výminku, aby ročně o každých sudých dnech, pak na den sv. Edvarda(13. října), kteréhož manželka jeho Zdeňka byla zemřela, konečně i na den, kdy on sám zemře, mše zádušní zpívané sloužili. On i bratří jeho od těch dob, co se usadili v jižních Čechách, jako služebníci a přátelé rodu Rožemberského se připomínají; Vernéř byl roku 1322 při prodeji hradu Choustníka, r. 1337 byl purkrabí na Krumlově a pánům zdejším s bratrem Přibíkem ještě r. 1348 sloužil. Synem některého z nich byl Valkoun z Pořešína, který se r. 1351 připomíná.

Potomci bratří byli od sebe dílní; na Pořešíně byli, jak se zdá, synové neb vnukové Rackovi. Potomci Přibíkovi byli bratří Přibík a Vernéř, z nichž tento již r. 1352 se připomíná. Podlé vůle n. otce svého, jenž jim rozkázal, aby každoročně klášteru dominikánů v Budějovicích 4 kopy platu vydávali, zavázali a zapsali se r. 1364 dne 2. srpna k této povinnosti a nad to prodali plat Smilovi ze Křemže, aby i on dotčenému klášteru dobrodiní činiti mohl. Roku 1363 byl prodal Přibík ves svou Omleničku, později seděl na Pláni (věžovaté ?), po níž také nějaký čas se nazýval, a prodal Pláni menší r. 1366 klášteru Vyšebrodskému. Pokud víme, prodal všechny své dědiny; páni z Rožemberka koupili od něho r. 1367 Konratice, r. 1375 vsi řečené Fridreichs a Nawar, a dědiny své v Pořešínci, Ravni a Podolíprodali oba bratří r. 1381 strýci svému Markvartovi. Pozdější zmínky jsme o nich nenašli.

Také potomstvo Vernéře staršího na životech a statcích velmi sešlo. Přibík a Brum synové jeho seděli na dvoře Osovském u Kaplice a prodali roku1361 ves svou Nažidla pánům z Rožemberka, ačkoliv Brum ještě tehda let neměl. Ve středu téhož století vládli Pořešínem bratří Markvart, Přibík a Ješek z Pořešína. Ti se r. 1358 (24. února) všemi dědinami svými spolčili, ale tak že Ješek po celý svůj život nemohl ze spolku tohoto vykročiti bez vůle ostatních bratří, a jen tehda, kdyby se všichni děliti chtěli, mohl se také táhnouti k svému dílu. Dědiny jejich společné byly: hrad Pořešín, ves a jiná ves Pořešín (malý), městečko Kaplice, vsi Děd Cod. mon. Mariae Vallis. V písni o bitvě u Kresčaku (Fout. rer. Boh. II. 23, která má pramálo historického jádra, vypravuje se, že pan Valkún z Pořešína věda, že boj ctná novina, dá nejednu prudkú ránu, vždy se boda po svém pánu. Balbin (Miscell. dec. II. lib. I. p. 5 dodává, že v tom boji padl. Jako Přibíkův syn (Ludewig Rel. MSS. IV. 279-28. Archiv musejní. Vernéřova pečeť již popsána. Na pečeti Přibíkově jest štít trojhranný křížem rozdělený, dvě pole jsou mřežované a ve dvou jsou střely. Srov. i u Millauera str. 23. Archiv Novohr. Pangerl, H. U.

Roku 1367 prodávaje dědiny v Konraticích nazývá Markvarta a Přibíka bratřími ze zdvořilosti. Arch. Třeboň., rel. tab. I. 469. Vernéř z Pořešína byl r. 1384 na vysokých školách Pražských, oddav se právnictví (Millauer 3. Arch. Novohr. Je-li tento Vernéř starší totožný s Vernéřem r. 1315, nechceme tvrditi. Markvart nazývá jej r. 1375 strýcem svým a poněvadž zbožná jeho přání vykonával, soudíme, že již potomci jeho vymřeli. Také držel Markvart již r. 1369 dvůr Osovec. kov, Zubčice, Plavy, Třítež, Netřebice, Rožnov, Malikov dvůr poplužný s lánem dědiny, vsi Strádov, Skoronice, konečně jednotlivé lány ve Hřebeni, Puchtíkově, Zahrádce, Horšově, druhém Strádově, Podolí, Brusi, Výhni. Ješek tuto připomenutý žil ještě roku 1369 a zemřel tuším bez dědicův. Později se přece Přibík od bratří svých oddělil a zvláštní linii rodu svého založil. Markvart objevuje se nám od roku 1360 jako purkrabě na Rožemberce a od těch dob jako svědek v přemnohých pamětech; r. 1363 převedl choť svou Přibku s věnem jejím, která měla na Zubčicích, Netřebicích, Stříteži a Puklici, na dědiny tytéž a ještě přidané k nim dědiny v Dědkovicích, Pořešíně, Pořešinci, Rožnově, Brusném, Omleničce, Stradově a Podolí.

Z několika zápisův r. 1369 vysvítá, že se Markvart obával zmatkův nějakých po smrti své, neb nejen nezameškal jmenovati Petra, Jodoka a Jana bratří z Rožemberka poručníky dětí svých, nýbrž i pojistil živobytí Janu bratru svému (snad na rozumu nedostatečnému), vykázav mu slušný důchod z panství až do jeho smrti. Téhož také roku (19. prosince) spolčil se některými dědinami svými, a to dvorem popl. Osovcem, dědinami v Rozpoutí a Výhni s Janem Borovcem z Mezipotočí a dědinami tohoto v Zahrádce, Zubčicích, Výhni a Deskách. Roku 1370 dne 1. listopadu pan Markvart s bratrem svým Přibíkem klášter Vyšebrodský všech platův sprostil, kterému jménem cla z potravin rozličných v městečku Kaplici platívali. Roku 1371 koupil dědiny a plat ve Zvíkovci, avšak prodal r. 1372 ves Třítež u Pláně věžovaté a les nad Plání malou. Roku 1375 daroval „na poručení a rozkaz milovaného strýce svého Vernéře z Pořešína dobré paměti“ 2 lány v Zubčicích panenskému klášteru v Krumlově. Tehda se byl bratr jeho Přibík oddělil a na vsi Dskách (za Kaplicí u Ličova) se usadil. Roku 1373 svědčil Přibík s bratrem svým Markvartem, když Kamaret z Kyselova dvůr Brusný prodával. Roku 1401 prodal důr svůj v Plavnici knězi Mikuláši biskupu Ladimiřskému do života za 60 kop. Po r. 1403 nikde v pamětech se nevyskytuje. Od něho pocházejí pozdější páni z Pořešína, kteří na Plavničce a Dskách seděli.

V ten čas seděl ještě na hradě Pořešíně bratr Přibíkův Markvart, jsa roku 1381 hofmistrem u dvora císařové Elišky, a kupoval a prodával mnohé dědiny v okolí. Tak koupil r. 1381 od strýcův svých Vernéře a Přibíka dědiny v Pořešinci a Podolí a ves Raveň, a dokoupiv r. 1383 ves Zvíkovec, prodal ji (r. 138 Janovi z Rožemberka. Klášteru Krumlovskému prodal (r. 138 dědiny v Krasejově, Korunským dal (r. 1390) vsi Raveň a Osov směnou za Smrhov a klášteru Vyšebrodskému propustil a daroval clo, které se na silnici jdoucí skrze ves Blanské a tak zvané Volanky platívalo. Roku 1400 koupil les Mezihoří u Poříče od Buzka z Maškovce a syna jeho Racka a r. 1402 les u Záluží od týchž a Viléma ze Stradova. Konečně prodal r. 1403, jsa na hradě Pořešíně, témuž klášteru mlýn pod Nažidly, při čemž byl přítomen Racek z Dluhé, jinak z Markvartic, purkrabě na Pořešíně. Kapličtí měli jej dlouho v laskavé paměti. Neb pan Markvart založil zde při farním kostele čtvrté kaplanství, kterémuž nadání posud Markvartovské se říká, také jim udělil r. 1382 dne 6. prosince první výsadu. Podivuhodné při tom jest, že nebyl samotným držitelem tohoto města, nýbrž, že s ním byli pány jeho Jan z Maršovic rodem Vítkovec a erbu růže a syn jeho Hroch. Ti tři páni Kaplickým prodali za 36 1/2 kopy městské právo, jehož Budějovice České užívaly, a s tím i právo, aby o statcích svých svobodně říditi mohli. A poněvadž Markvart roku 1387 dne 28. září dotčenou výsadu sám a sám u přítomnosti bratra svého Přibíka a syna Racka obnovil, vidí se nám, že čásť tu Maršovských přikoupil. S Kaplickými postavil se také na soudě duchovním, ač tehda drahně let věku svého měl. Byliť se Kapličtí vzepřeli a nechtěli faráři Vácslavovi povinné desátky z polí svých vydávati. Tu vypověděl r. 1397 Jaroslav z Pořešína kanovník Pražský jakožto mocný opravce nad stranami, že jsou povinní Kapličtí z lánu dávati kbelec (tinam) pšenice a tolikéž ovsa, a ti lánové že mají vyměřeni býti na ten způsob, jako byli při dvoře Těžkovském neb Rybnickém. Naposled byl Markvart mezi živými r. 1406.

Markvart měl, pokud víme, čtyři syny: Racka, Petra, Přibíka a Jaroslava. Přibík studoval na universitě v Padově. Když se tu zdržoval, zbaven byl právě Hynek Kluk z Klučova děkanství kostela Pražského pro přidržení se vzdoropapeže Klimenta VII. Aviňonského; i uděleno jest r. 1380 děkanství uprázdněné kardinalem legatem Pileem ve jménu papežovu našemu Přibíkovi. Poněvadž se však tento z Padovy navrátiti obmeškával, následovali jakožto správcové in spiritualibus kanovník Beneš a Vácslav Moravec po sobě, a teprve 24. května r. 1381 náš Přibík jako děkan se vyskytuje. Než 9. ledna r. 1386 poděkoval se z úřadu tohoto a poněvadž se v památkách více nepřipomíná, soudíme, že v mládí zemřel.

Musíme se tu také zmíniti o Jaroslavovi z  Pořešína, jenž byl r. 1384 kanovníkem kostela Pasovského a proboštem Litoměřickým, r. 1388 až do r. 1404 kanovníkem kostela Pražského a jakožto doktor práv také nějaký čas rektorem university právníků Pražských. R. 1402-1403 byl administratorem in spiritualibus an byl tehda stolec arcibiskupský prázden, a zemřel r. 1404. Dějin Pořešína se týkají jen osudy ostatních dvou bratří, Racka a Petra. Syn Petr byl již r. 1384 při letech a pojal k manželství jakousi Elišku, jíž otec jeho toho roku 600 kop na městečku Kaplici věnoval. Potom se oženil syn druhý, Racek, pojav k manželství Stranku, jíž také otec jeho r. 1399 na platu 50 kop z městečka Kaplic vycházejícího, aneb kdyby nestačilo, k tomu ještě na Pořešinci a Žďáře vsích svých 500 kop gr. věnoval. Oba páni neměli valného zdraví a není ani známo, zdali otce svého přečkali; potomky měl jediné Racek. Poručníkem nad sirotky Rackovými a zbožím jim náležejícím stal se Hroch z Maršovic. Jako poručník podával r. 1410-1415 kněze ke kostelu Blanskému, r. 1412 dne 10. srpna stvrdil se syny svými Janem a Hrochem list daný Kaplickým r. 1387, an jim byl shořel. A poněvadž požáry a ohni veliké škody vzali, učinil jim r. 1415 dne 18. května výsadu takovou, aby na královu berni nedávali více než 20 kop gr. Vladařem na Pořešíně byl ještě r. 1416. Markvart byl totiž před lety provdal dceru svou za rakouského pána Jörg v. Tirna a na místě věna dal mu plat 20 liber peněz na vsi Blanském. Ale poněvadž se vsi té a platu později zase zmocnil, dopisoval o to kníže Albrecht k Čeňkovi z Vartemberka, žádaje ho za přímluvu u Hrocha a spoludržitelů vsi Blanského, aby Jiříkovi po právu učinili.

V ty časy asi dorostl Markvart z Pořešína, jak se zdá, potomek Rackův, o němž nahoře povídáno, že sirotky zůstavil. O něm máme jen jedinou zprávu. R. 1418, 1. května totiž Markvart jako jistec, Hroch z Maršovic a Jan syn jeho jakožto rukojmě zapisovali dluh 100 kop Kamaretovi ze Žirovnice a Zbynkovi otci jeho. Brzo potom zemřel Markvart a s ním vyhasla docela linie Pořešínská. Že se úmrtí Markvartovo před r. 1423 zběhlo, dokazuje popravčí kniha v archivě Třeboňském, jež nám mimo to i zajímavou zprávu podává, jak se kališníci o Pořešín pokoušeli. R. 1423 ve čtvrtek po sv. Vitališi vyznal zločinec jeden na mukách, že nějaký Matěj a Jan z Prachatic „za nebožce Markýše na Pořešíně byli a ten hrad měli Žižkovi zraditi.“ Osudy Hrochovy, jenž potom Pořešín dědičně ujal, nejsou známy; postavení jeho v jižních Čechách uprostřed statkův Rožemberských přinutilo jej bezpochyby přidržeti se strany katolické, k čemuž jej i nutkaly staré dědičné zásady rodu Pořešínského, který věrně býval oddán domu Rožemberskému. V bouřích tehda vzešlých zemřel Hroch, a synové jeho Jan a Hroch mladý (jinak Hrošek) následovali před r. 1434 v držení panství. Nástupcové jich, nám neznámí, prodali hrad Oldřichovi z Rožemberka.

Oldřich z Rožemberka zkusiv nepřáteli svými všeliká příkoří na panstvích svých, umínil si zabezpečiti se proti něčemu podobnému. Pročež sobě vymohl od císaře Zikmunda list královský, daný v Bazileji r. 1434, 27. února, jímž mu král daroval všecka svá práva královská (t. j. odúmrtní, která mu náležela po smrti Janově a Hroškově). Z listu tohoto dovídáme se, že Oldřich hrad Pořešín s panstvím od tehdejších držitelův koupil. Více pak z téhož listu vysvítá, že Oldřich obávaje se, aby se hradu kališníci nezmocnili (timensque periculum ab ecclesiae aemulis), hrad z gruntu sbořiti a s zemí srovnati rozkázal.

Od těch čas jest na Pořešíně jen zřícenina. Dovodění práva odúmrtního u soudu dvorského protáhlo se, poněvadž po Albrechtovi krále v zemi nebylo, až do nastoupení krále Ladislava. Ten daroval r. 1454, 28. března právo své po Markvartovi, neb po komkoliv jiném k hradu Pořešínu, městečku, vsím a podacím Oldřichovi z Rožemberka. Odpírali tomu Jan z Pořešína a bratr jeho Zikmund. Aby pro veliké stáří Oldřichovo zmatky nepovstaly, přijal Oldřich syna svého Jana na pravý spolek. Z neznámých příčin protáhlo se rozhodnutí sporu až k r. 1462, kteréhož král Jiří znovu právo své dal Janovi z Rožemberka, a nyní teprv se věc trochu urychlila. Nález stal se na soudu dvorském r. 1463 o svatém Jiří, a právo přisouzeno Janovi z Rožemberka k celému panství mimo toliko třetinu patřící Zikmundovi řeč. Bíléhlavě a 140 kop věna. Nálezem tímto dáno Rožemberskému za právo, poněvadž někdy Markvart, Přibík a Ješek bratří z Pořešína spolčili se dědictvím svým a potom zapsáno jest při dskách, že Markvart a Ješek propustili jsou třetí díl Přibíkovi bratru svému, a potom že Rožemberský provedl jest dskami, kterak ti bratří věnovali, prodávali, aniž v tom jména Přibíkova podlé nich není, že tedy byl Přibík, otec Zikmunda odpírajícího, dílný od bratří svých.

Po náleze tomto zveden jest Jan z Rožemberka na veškeré panství a odhádáno mu v 600 kop gr. mimo třetinu Zikmundovu a věno 140 kop roku 1465 okolo sv. Řehoře. Dědiny odhádané byly hrad zbořený Pořešín a městečko Kaplice s domy, krčmami, mlýny, clem, vsi celé Velký a Malý Pořešín, v Blanském dvory kmecí, v Žáru dvory kmecí, s mlýny, jedním pustým pod hradem a druhým řečeným Hudkův (secundo dicto Hudkonis), Zubčice, Výheň a Netřebice vsi celé, ve Výhni dvůr poplužný řečený u Dědkův, v Rozpoutí ves celá s podacím v Blanském. Před tím (dne 25. února) byl předstoupil Jan z Desk, syn Zikmunda Bíléhlavy, jenž se byl s pány Rožemberskými o nápad královský na Pořešíně soudil, s Markétou tetou svou před pana Jana a sám sebe a bratří i sestry své osiřelé jemu poručil prose, aby jim pán toho horším nedal požiti, což jest otec jich proti němu soudem vedl, a že mu i s jeho chudým statkem (Dskami) sloužiti chce. Dobrotivý Jan slíbil mu dáti 100 kop, a Bíláhlava za to připověděl, co by jemu, bratřím a sestrám po předcích, jmenovitě Přibíkovi z Pořešína nebo otci jeho Zikmundovi na zboží Pořešínském náleželo, že to pánu ve desky vloží.

Nějaký čas zůstalo panství Pořešínské samostatné, záhy však přivtěleno jest k Novým Hradům, při nichž pak bez přerušení zůstalo. Jan z Rožemberka potvrdil r. 1466 výsady Kaplických a slíbil je při právech jejich zachovávati. Jinou výsadu obdrželi Kapličtí r. 1482 od krále Vladislava, aby okolo města míli vzdálí sladův se nedělalo a řemesel nebylo, a tu výsadu jim opatřil Vok a Petr bratří z Rožemberka.
 
Pověsti...
 

Na Pořešíně řádila brutální hradní paní

Pořešín - Svoji čachtickou paní měl kdysi i hrad Pořešín.

Podzemní kobky byly plné trpících a nedůstojně umírajících lidí, kteří se hradní paní odmítli podvolit.

Nejvíce ale její krutost pocítily mladé dívky, které měly ten největší handicap – byly krásné. A s tím se bezcitná žena nedokázala smířit. Jejich krása se tudíž stala prokletím.

Jednou z jejích obětí byla dívka s nádhernými zlatavými vlasy, která pocházela z nedaleké vesnice. Rutinní cesta pro dříví se jí jednoho dne stala osudnou. Byla unesena zbrojnoši.

Krátkou dobu pobyla za mřížemi pořešínského hradu a nakonec byla brutálně zabita. Její hlava se několik dní pohrdavě pohupovala celá zakrvácená za dlouhé vlasy na hradní zdi.

Spravedlnost si ale nakonec hradní paní našla. Po mnoha mordech se konečně dočkala spravedlivého soudu. Její duch však stále pobývá na pořešínských troskách. Stále bezcílně bloudí a občas se dokonce zjeví překvapenému turistovi.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ohromný balvan nad řekou Malší má na vrcholu prohlubeň, ve které smývali krev raubíři sídlící na pořešínském hradě, aby vstoupili na hrad s čistýma rukama. Balvanu se říkalo krvavá mísa. Pán z Pořešína se svou loupežnickou tlupou přepadal kupecké vozy na obchodní cestě do Rakouska.
Pověst praví, že po dobytí Pořešína byl loupeživý rytíř oběšen na plané hrušce, ale říkalo se také, že byl sťat u onoho balvanu a jeho hlava byla pohozena do prohlubně jako potrava krkavcům. Za své zlé skutky musí rytíř z Pořešína v noci obcházet trosky hradu. Jednou se pořešínský pasák vydal k rozvalinám hledat poklad. Zjevila se mu strašlivá ženská příšera a dala mu poučení jak vysvobodit zakletého rytíře a poklad najít. Když pasák měl už téměř celý strastiplný úkol za sebou, zaslechl hlas, který na něho volal, že má dobytek v žitě.
Byl mladík dbalý povinností, takže zapomněl na své poslání a otočil se; v tu chvíli bylo všechno to tam a k vyzvednutí pokladu ani k vysvobození rytíře nedošlo. Zrušit kletbu mohly pak už jen děti, které byly kolébány v kolébkách vyřezaných ze tří lip ve vsi rostoucích. Nějaký sedlák sice zasadil v Pořešíně tři lípy, ale udělal z nich necky; takže rytíř z Pořešína čeká na své vysvobození dodnes.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na nevysokém, zalesněném skalním výběžku nad říčkou Malší se vypínají skromné pozůstatky hradu Pořešín. Jeho šedé zdi vyčkávají smutně zbloudilé návštěvníky hledající zbytky závanu starých časů a vzpomínají na doby dávno minulé, plné slávy a lesku, ale také krve a násilí.Kdysi zde žila zlá hradní paní, které se bál celý kraj. Ve svém vězení držela mnoho nevinných a neprávem odsouzených. Každý, kdo se jí odmítl podvolit, pocítil na vlastní kůži chlad a temnotu podzemních kobek. Mnoho krve proteklo a mnoho bolestných výkřiků vzplanulo za její kruté a nespravedlivé vlády nad zdejším krajem.Zvlášť tvrdě trestala mladé dívky, jimž nemohla odpustit jejich krásu. Držela je v nesnesitelných podmínkách o vodě a chlebu, dokud samy nezhynuly. Vypráví se zde dokonce hrůzná pověst o dívce z nedaleké vsi, dceři místního řezbáře. Její krásnou mladou tvář zdobily dlouhé zlatavé vlasy. Jednoho letního dne vyšla do pořešínských lesů nasbírat dříví na otop.V blízkosti Pořešínu byla unesena na příkaz hradní paní zbrojnoši a poté uvězněna. Několik dní poté se na hradní zdi směřující k východu objevila krvavá skvrna, nad níž se zlehka pohupovala uťatá hlava, zavěšená za dlouhé, zkrvavené vlasy.Za své hrůzné činy byla hradní paní spravedlivě potrestána a nyní musí nekonečně bloudit její neklidný duch po troskách bývalého hradu. Čas od času se zjeví náhodnému návštěvníkovi, kterého poprosí o vysvobození. Pokud se rozhodnete této hříšné paní pomoci, udeřte proutkem, který paní drží ve své pravé ruce, velkého černého psa, střežícího hradní poklady.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hrad Pořešín se těšil už jistě půl tisíciletí plnému rozkvětu, když se jeho majitel dostal do prudkého sporu s jedním svým sousedem, který pak začal jeho hrad dokonce obléhat. Majiteli se podařilo uniknout a poohlédnout se

po nějaké pomoci, ale obléhatelů se kolem se kolem srotilo tolik, že se osazenstvo hradu rozhodlo zmizet podzemní chodbou a nechat své statky nepříteli a plamenům. Zachránili sevšichni, až na šlechtickou dceru, která

přísahala, že raději zemře, než aby opustila rodové sídlo a skutečně také uhořela v plamenech, které hrad zachvátily. Její otec mezitím přispěchal s velkým žoldnéřským vojskem, ale když viděl z druhé strany řeky doutnající

 trosky svého sídla, vrhl se do propasti. Asi dvěstě let po té události pásl jednou o velikonočním týdnu vesnický pastýř z Velkého Pořešína na kopcích nedaleko hradu své stádo. Právě, když zazvonili poledne, jako stín vystoupila

  z hradní zříceniny bíle oděná ženská postava a kráčela směrem k žasnoucímu pastevci. Ten rozpoznal v záhadné postavě krásnou, mrtvolně bledou dívku, jež mu jemným hlasem pravila: "Jiříku, když mi dojdeš do hradu pro

bílý šátek, který leží na železné truhle v otevřené klenuté komoře a ani jednou se přitom neohlédneš, daruji ti všechny poklady, které jsou už dlouhá léta skryty pod troskami. Jdi tedy, a já ti zatím pohlídám tvé stádo."

Jiřík si vzpomněl, že zamlada slýchával o pořešínském strašidle - hradní panně, která prý se občas na hradě objevuje a neklidně po něm bloudí. Přežehnal se tedy křížem a učinil, co mu bylo přikázáno. Zanedlouho došel

ke zřícenině, spatřil otevřenou klenutou komoru a udatně vstoupil dovnitř. Až docela vzadu v koutě svítil bělostný šátek a pastýř už po něm chtěl sáhnout, když v tom zaslechl drsný hlas obecního rychtáře, jak mu hlasitě spílá a

volá, ať rychle vyžene stádo z obilí. Strnul, ale v tom okamžiiku uslyšel, jak na něho i mnoho známých sousedů křičí: "Jiříku! Jiříku! Tvoje stádo pošlape celý lán obilí!" Polekaně se ohlédl, vyběhl z hradu - a ten se za ním s

rachotem zavřel. Pastýř se rozhlédl kolem sebe - jeho stádo se klidně páslo na vykázaném místě a nikde nebylo vidět ani človíčka, jen bíle oděná dívka mu šla s pláčem vstříc a vzpínala k němu ruce. Ach Jiříku, Jiříku, naříkala.

Proč jsi tak snadno podlehl pokušení, když už jsi byl tak blízko cíle? Nyní zde musím zase čekat, až  uplyne délka pěti lidských životů a až opět nastane vhodný okamžik pro mou záchranu, pak teprve mě může vysvobodit jeden

z tvých potomků.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

O POŘEŠÍNSKÉ VEVERCE

Pimageředkládáme Vám zde pověst o pořešínské veverce tak, jak ji zaznamenal náš dobrodinec, pan Božetěch Sádlo. Nastražte uši, pověst začíná.....

Kdysi v časech dávných nepokojů v Království českém, kdy bojoval soused proti sousedu, bratr proti bratru, byl i hrad Pořešín obléhán nepřátelským vojskem. Obléhání trvalo již řadu měsíců, marně obránci z věže vyhlíželi posily, posádku sužoval hlad a nemoci, spíže a sýpky dávno zely prázdnotou a na talířích skončila i všechna domácí zvířata. Mezi hradní čeládkou žil i malý hoch Janek, nalezenec, kterého kdosi jako batole odložil za bouřlivé noci u brány do hradu. Chlapec, který vyrůstal bez rodičů, byl málomluvný, neměl žádné kamarády a společnost mu dělala jen ochočená veverka, kterou našel coby mládě vypadlé z dutiny stromu a zachránil je. V době obléhání, kdy posádka hradu strádaly, neunikly Jankovi hladové pohledy spolubydlících, kteří už viděli jeho mazlíčka otáčet se na rožni. Aby předešel tak potupnému konci své jediné přítelkyně, rozhodl se hoch dát veverce raději svobodu a také tak učinil. Jaké bylo ale jeho překvapení, když se jeho chráněnkyně zanedlouho vrátila a v tlapičkách přinášela ořech z lískového houští, kterým byly porostlé strmé stráně pod hradem. Znovu a znovu se veverka vydávala na cesty za potravou a přinášela každý den množství olejnatých ořechů, které umožnily posádce přežít a ubránit se nepříteli, který nakonec odtáhl s nepořízenou. Velkou vděčností zahrnuli obyvatelé hradu svou zachránkyni, ale ta zmožena tolikou námahou brzo uhynula.

Pověst ale měla své pokračování...

Do úplně jiného světla se po přečtení pověsti dostává dochovaný dopis Markvarta I. z Pořešína králi Václavu IV. z jara roku 1405, ve kterém sice uctivě, ale přece jen upomíná vladaře a žádá odpověď na žádost užívat nový erb. Žádost byla dle dobových pramenů doplněna i vyobrazením erbu a jeho popisem. Tyto písemnosti se bohužel nedochovaly, a tak o podobě erbu nevíme zhola nic. Další archiválií, která se k celé záležitosti pravděpodobně váže je dopis manželky krále Žofie Bavorské jedné ze svých příbuzných. V dopise z roku 1408 mimo jiné píše: “Jak jsem Vás, má milá, již v minulém listu zpravila, choť můj, pojav úmysl ten, že poctivý a starobylý znak Království českého změniti ráčí a jakúsi potvoru blešnú a opelichanú zaň vsaditi chtěl. I velká váda stran té věci na sněmu zemském vedena, u urozených pánův pobouření strhlo se, toliko urozený pan z Veveří vůli králově stranil. Bůh náš všemohoucí ať královu čistú mysl zachovati ráčí.“ Tyto dva písemné prameny nám dovolují vyslovit, pravda trochu odvážnou, ale velmi pravděpodobnou rekonstrukci tehdejších událostí: Markvart I. na sklonku svého života, vědom si, komu vděčí jeho rod za svou záchranu, rozhodl se změnit starý erb a žádá krále o svolení nahradit ho novým. O jeho podobě sice nic bližšího nevíme, ale je nasnadě, že jeho hlavní postavou byla pořešínská veverka. Králi Vaclavu IV. příběh malé zachránkyně hradu jistě imponoval - sám jsa povahou bázlivý slaboch bez vlastního názoru - a to do té míry, že si usmyslel ukrást Markvartovi jeho nápad. Vyčkává tedy s odpovědí, nereaguje na upomínky a tato taktika se mu nakonec vyplácí, když se problém v roce 1406 vyřeší Markvartovým úmrtím. Pak už nic nestojí v cestě předložit návrh na změnu znaku Království českého! Pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, komu nebo čemu vděčíme za to, že se tak nestalo a král od svého úmyslu odstoupil, ale jistě si dnes těžko dokážeme představit, že by se například z televize při mezistátním hokejovém utkání ozvalo: “...a naši reprezentanti nastupují na ledovou plochu v tradičním červenomodrobílém dresu s českou veverkou na prsou...“. Byl to odpor české šlechty, naléhání manželky nebo okolnost, že zrzavý kožíšek až příliš připomínal ohnivou kštici králova vypečeného bratra Zikmunda?

Historie rodu Bavorovů ze Strakonic...

Bavorové ze Strakonic

Historie rodu sahá až do 12. století a jeho kořeny možno hledat na Moravě, pravděpodobně v okolí Olomouce, odkud jedna z větví rodu přišla někdy kolem roku 1200 do Čech.

Větší část Pošumaví od Sušice až po Kaplici byla od 12. století v držení Bavoroviců, kteří měli ve svém znaku okřídlenou střelu. Z tohoto společného kmene se postupem času rozvětvily další rody. Byli to především Bavorové ze Strakonic, kteří byli povýšeni do panského stavu a ve 13. století se byli jedním z nejpřednějších rodů v Čechách, když se nejvyšší maršálek království českého Bavor II. stal zetěm krále Přemysla Otakara II.

Sídlem Bavorů byl hrad Strakonice postavený při soutoku řeky Volyňky s Otavou, který byl spolu s městečkem vystavěn ve druhé polovině 12. století. Zemský kmet Bavor ze Strakonic (+ 1167) je prvním nám známým předkem tohoto rodu.

Jeho syn Dlugomil ze Strakonic se v kronikách připomíná jako královský číšník a český maršálek. O tom, že Bavorové patřili mezi významné české šlechtické rody, které se těšily velké přízni samotného krále, svědčí i to, že vlastnili a používali tzv. jezdeckou pečeť (pečeť zobrazující jezdce na koni).

Bavor I.

Dlugomilův syn Bavor I. (1208 až 1260) se poprvé objevuje v historických pramenech na listině krále Václava I. z roku 1235. Účastnil se tří křížových výprav a po návratu roku 1243 daroval spolu s manželkou Bolemilou na důkaz své zbožnosti a oddanosti část svého hradu řádu Johanitů (pozdějším Maltézským rytířům), sám si ponechal k užívání jen starý palác. Johanité zde zřídili klášter zvaný Komenda; představeným kláštera byl vysoký hodnostář rytířského řeholního řádu (řádový komtur) Veliký převor, který byl podřízen Bavorům jako vrchnosti.

Bavorové ze Strakonic vždy ve sporech se šlechtou podporovali krále Přemysla Otakara II. a ten se jim odvděčil projevy přízně. Za jeho vlády Bavor I. zastával významné úřady a nahromadil značné jmění; byl purkrabím na hradě Zvíkově, královským číšníkem a nejvyšším komorníkem království českého, správcem Prácheňského kraje a také byl kanovníkem práva olomouckého na Strakonicích.

Král Přemysl Otakar II. mu projevil obzvláštní náklonnost tím, že provdal svou nemanželskou dceru Anežku za jeho syna Bavora II. A Bavorům ze Strakonic toto spojení s přemyslovskou dynastií přinášelo prospěch - například Horažďovice byly povýšeny na město, litomyšlskému klášteru darovány byly Ivanovice. Bavor I. zemřel ve věku 52 let v roce 1260.

Bavor II.

 Bavor II. s přízviskem Veliký, začal ve Strakonicích kolem roku 1260 stavbu nového hradního paláce se dvěmi věžemi, z nich se dodnes zachovala pouze jedna, zvaná Rumpál. Podobnou věž má také hrad Zvíkov, kde byl Bavor II. v letech 1289 – 94 královským purkrabím. Těšil se velké přízni krále Přemysla Otakara II., kterého doprovázel na výpravách. Zastával úřad zemského maršálka království českého - což byl nejvyšší úřad v zemi; mezi jeho majetek patřil Pořešín, Blatná a Horažďovice. Jako králův oblíbenec, držel mezi četnými statky ve Slezském Opavsku i hrad Bouzov. A právě Bavor II. dal nad Bavorovem na vrchu zvaném Hradiště postavit malý dřevěný hrad.

Za manželku měl Anežku, nemanželskou dceru krále Přemysla Otakara II., s níž měl tři syny - Jana, Mikuláše, Viléma a dceru Markétu, která byla vdána za Hynka Hlaváče z Pardubic.

Bavor III.

Jan jako otcův nástupce měl v držení strakonické panství a spravoval rodový majetek až do roku 1313, kdy ho rozdělil mezi bratry tak, že Vilémovi přenechal Strakonice, Mikuláš dostal Blatnou. Sám si ponechal Bavorov, kde se nastěhoval do malého dřevěného hradu – a od té doby si dává říkat Jan Bavor III. z Bavorova. V osadě na břehu divoké řeky Blanice nechal vyměřit čtvercové tržiště (nyní náměstí), vybudovat ulice a dřevěné hradby. Kromě Bavorova vlastnil Horažďovice, Pořešín a Prácheň s polorozpadlým hradem, kde dal vystavit nový kamenný hrad. Kolem roku 1315 Pořešín vyměnil se svými příbuznými za jejich hrad Vítějovice, který připojil k bavorovskému panství.

Bavor III. patřil ke skupině šlechticů kolem Viléma Zajíce z Valdeka, kteří neuznali dosazení Rudolfa Habsburského na český trůn a podporovali přemyslovskou politiku a později i volbu Jindřicha Korutanského za českého krále. V roce 1307 přitáhl šestadvacetiletý Rudolf s vojskem před Horažďovice, aby je oblehl a donutil Bavora k poslušnosti, avšak nenadále zemřel stižen úplavicí. To však Bavor III. nevěděl a vzdal se již mrtvému protivníkovi - tím pádem byl podvedený Bavor donucen vzdát se i pevného hradu Zvíkova, který byl v té době v jeho držení.

Spolu se svými příbuznými, bratry Vernerem, Rackem a Přibíkem z Vitějovic zajišťoval bezpečnost dopravy zboží a osob na Zlaté stezce vedoucí z Pasova do Prachatic. Svědectví podává listina z počátku roku 1312, kdy český král Jan Lucemburský svěřuje právo ochrany Zlaté stezky Bavorovi III. ze Strakonic a Vernerovi z Vitějovic.

V dobročinnosti svých předků pokračoval i Bavor III., který byl významným donátorem kláštera Zlatá Koruna, kterému v roce 1315 věnoval Černici a několik vesnic u Velešína. V klášterním kostele ve Zlaté Koruně se nachází i jeho hrobka, kam byl roku 1317 (1318?) pohřben. Vdova Markéta z Rožmberka pak přesídlila do Písku.

Vilém Bavor

Bratr Vilém, který byl zemským soudcem, se stává správcem strakonického panství. Kromě Strakonic vlastní později i Bavorov a Horažďovice. Roku 1351 prodává synům Petra z Rožmberka: Petrovi, Janovi a Oldřichovi svůj díl bavorovského panství. Umírá v roce 1359 a strakonické panství připadá jeho synovci Bavoru IV. přezdívanému Bašek. Vilémovou manželkou byla Markéta ze Šternberka, která později jako vdova žila na tvrzi Radomyšl (1372).

Mikuláš Bavor

Bratr Mikuláš, majitel Blatné a byl převorem Maltézského řádu ve Strakonicích. Zemřel v roce 1318.

Bavor IV. – Bašek

Byl posledním příslušníkem rodu z blatenské zchudlé větve. Byl synem Mikuláše a nástupcem svých strýců Bavora III. a Viléma. Měl v držení hrad Strakonice, Prácheň a Bezděkov. V roce 1367 potvrzuje Bavor IV. Strakonicím městská privilegia. Poslední zmínka o něm je z roku 1381. Po jeho smrti se stal v letech 1380 až 1394 poručníkem jeho nezletilých dětí Jana a Břeňka Zdeněk z Rožmitálu. Jan a Břenek se ujali správy panství o čtrnáct let později a prohospodařili ho tak, že v roce 1402 museli prodat své podíly johanitům.

Jan a Břeněk

Jan pak žil nějakou dobu na Moravě, ale brzy odchází do ciziny jako potulný rytíř nebo se nechává najmout do nějakého žoldnéřského vojska. Zde stopy posledního člena rodu Bavorů mizí.

Břeněk ze Strakonic zemřel po roce 1404. Majetek Bavorů přechází po vymření hlavní větve na pány z Rožmitálu, kteří byli potomci těchto Bavorů po přeslici. Z příbuzných rodů, které užívaly stejného erbovního znamení střely, přežili Bavory nejdéle Benedové z Nečtin.

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ukázka z knihy:
 "Hrady, zámky a tvrze Království českého"
popisuje
August Sedláček
C.K. konservátor a gymnasijní professor
v Praze 1884

originál knihy laskavě zapůjčil pan Vladimír Janoušek, bytem v Pořešíně
 
Kompletní výřez z knihy  zde:
 
Poresin_Sedlacek.pdf [1782 KB]  
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Pořešín Hrad

  Asi půl druhé hodiny severně od Kapli spatřuje se největší ssutina v tomto okolí, zřícenina hradu Pořešína. Od štace Kaplické jde se k ní po vlnovité hornatině na vsi Rozpoutí a Pořešín Velký. Mnoho paloukův, pole, sem tam malá vesnička nebo samota, stranou neb před námi borky a v pozadí vysoké hory, toť ráz krajiny. Scházejíce k této vsi dychtíme již zdaleka uviděti starý hrad, ale třeba projíti celou vesnicí i kousek za ní, nežli první zdi spatříme. Jeť Pořešínský hrad mezi vysokými a lesnatými stráněmi tak uschován, že jej uvidíme teprv, když sestupujeme povolně k řece Malši. Kráčíme po hřbetě ostrohu skalnatého, který k řece vybíhá a ustavičně se snižuje, nicméně jest hradištěm ještě vysoko nad zelenými břehy a dvorcem "Podhradským," který stojí v jižní debřině, položeno. Trojím příkopem překopán jest ostroh, dělíc se takto na dvoje předhradí a vlastní hrad.
  Za prvním příkopem ještě dosti hlubokým jest prostranství neveliké, nízkou suchou travou porostlé aneb drobným kamením pokryté. Zde od těch, kteří staré památky nelítostně ničí, nejhůře řáděno.Jest tu již málo zbytků, ačkoli před 40 lety (1844) ještě rozeznati bylo, že stávala nad branou hrubá čtverhraná věž. Ve zdi, která se mezi prvním a druhým příkopem nachází, spatřují se cihly, poukatujíce k tomu, že povstala později než ostatní části. Snad posunuta ohrad z jistých potřeb o kus dále za původní předhradí a zdělán potom nový příkop. Za druhým příkopem jest druhé předhradí  v němž spatřují se jen zbytky přepevných hradeb. Rozměrem svým rovná se skorem vlastnímu hradu, jenž stojí na opyši ostrohu. Zde se zachovaly nejznamenitější památky Pořešína: zdikolik sáhů vysoké s okny vylámanými, zbytky hradby, která hrad v pětihranu zavírala, a spodní část věže čtevrhrané, která stávala nad branou k její ochraně. Posud v této lza pozorovati otvor, kde brána bývala, a vedlé ni záhadnou chodbičku, od zadu napřed v polokruhu vybíhající. Snad to byla nějaká vyhlídka, určená pro vrátného a zatočena proto, aby se skrze ni do vnitřku stříleti neb házeti nemohlo.
  Pořešín jest, jak již řečeno ukryt mezi samými lesními stráněmi. Modedernímu starobylého živobytí neznalému pozorovateli, jenž vědomosti své jen ze knih romanticky naladěných vážil, ukazuje se jako hrad loupežný. Vzpomíná v sobě všecku tu hrůzu, již se byl dočetl, jak lakotný pán strahoval na kupce po cestách a s bohatou kořistí se na hrad navrátiv, oběť svou hladem umořil a potom po kolik dní vesele kvasil a hodoval, jak poklady hromadil a když jich měl již dosti, od jiného silnějšího aneb chytřejšího loupežníka napaden a statkův, svobody a cti zbaven byl. Avšak takového tu nic nebylo.........................

 

 
 
 
 
Administrace WebSnadno | Tvorba webových stránek na WebSnadno  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek