Na nevysokém, zalesněném skalním výběžku nad říčkou Malší se vypínají skromné pozůstatky hradu Pořešín. Jeho šedé zdi vyčkávají smutně zbloudilé návštěvníky hledající zbytky závanu starých časů a vzpomínají na doby dávno minulé, plné slávy a lesku, ale také krve a násilí.Kdysi zde žila zlá hradní paní, které se bál celý kraj. Ve svém vězení držela mnoho nevinných a neprávem odsouzených. Každý, kdo se jí odmítl podvolit, pocítil na vlastní kůži chlad a temnotu podzemních kobek. Mnoho krve proteklo a mnoho bolestných výkřiků vzplanulo za její kruté a nespravedlivé vlády nad zdejším krajem.Zvlášť tvrdě trestala mladé dívky, jimž nemohla odpustit jejich krásu. Držela je v nesnesitelných podmínkách o vodě a chlebu, dokud samy nezhynuly. Vypráví se zde dokonce hrůzná pověst o dívce z nedaleké vsi, dceři místního řezbáře. Její krásnou mladou tvář zdobily dlouhé zlatavé vlasy. Jednoho letního dne vyšla do pořešínských lesů nasbírat dříví na otop.V blízkosti Pořešínu byla unesena na příkaz hradní paní zbrojnoši a poté uvězněna. Několik dní poté se na hradní zdi směřující k východu objevila krvavá skvrna, nad níž se zlehka pohupovala uťatá hlava, zavěšená za dlouhé, zkrvavené vlasy.Za své hrůzné činy byla hradní paní spravedlivě potrestána a nyní musí nekonečně bloudit její neklidný duch po troskách bývalého hradu. Čas od času se zjeví náhodnému návštěvníkovi, kterého poprosí o vysvobození. Pokud se rozhodnete této hříšné paní pomoci, udeřte proutkem, který paní drží ve své pravé ruce, velkého černého psa, střežícího hradní poklady.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hrad Pořešín se těšil už jistě půl tisíciletí plnému rozkvětu, když se jeho majitel dostal do prudkého sporu s jedním svým sousedem, který pak začal jeho hrad dokonce obléhat. Majiteli se podařilo uniknout a poohlédnout se

po nějaké pomoci, ale obléhatelů se kolem se kolem srotilo tolik, že se osazenstvo hradu rozhodlo zmizet podzemní chodbou a nechat své statky nepříteli a plamenům. Zachránili sevšichni, až na šlechtickou dceru, která

přísahala, že raději zemře, než aby opustila rodové sídlo a skutečně také uhořela v plamenech, které hrad zachvátily. Její otec mezitím přispěchal s velkým žoldnéřským vojskem, ale když viděl z druhé strany řeky doutnající

 trosky svého sídla, vrhl se do propasti. Asi dvěstě let po té události pásl jednou o velikonočním týdnu vesnický pastýř z Velkého Pořešína na kopcích nedaleko hradu své stádo. Právě, když zazvonili poledne, jako stín vystoupila

  z hradní zříceniny bíle oděná ženská postava a kráčela směrem k žasnoucímu pastevci. Ten rozpoznal v záhadné postavě krásnou, mrtvolně bledou dívku, jež mu jemným hlasem pravila: "Jiříku, když mi dojdeš do hradu pro

bílý šátek, který leží na železné truhle v otevřené klenuté komoře a ani jednou se přitom neohlédneš, daruji ti všechny poklady, které jsou už dlouhá léta skryty pod troskami. Jdi tedy, a já ti zatím pohlídám tvé stádo."

Jiřík si vzpomněl, že zamlada slýchával o pořešínském strašidle - hradní panně, která prý se občas na hradě objevuje a neklidně po něm bloudí. Přežehnal se tedy křížem a učinil, co mu bylo přikázáno. Zanedlouho došel

ke zřícenině, spatřil otevřenou klenutou komoru a udatně vstoupil dovnitř. Až docela vzadu v koutě svítil bělostný šátek a pastýř už po něm chtěl sáhnout, když v tom zaslechl drsný hlas obecního rychtáře, jak mu hlasitě spílá a

volá, ať rychle vyžene stádo z obilí. Strnul, ale v tom okamžiiku uslyšel, jak na něho i mnoho známých sousedů křičí: "Jiříku! Jiříku! Tvoje stádo pošlape celý lán obilí!" Polekaně se ohlédl, vyběhl z hradu - a ten se za ním s

rachotem zavřel. Pastýř se rozhlédl kolem sebe - jeho stádo se klidně páslo na vykázaném místě a nikde nebylo vidět ani človíčka, jen bíle oděná dívka mu šla s pláčem vstříc a vzpínala k němu ruce. Ach Jiříku, Jiříku, naříkala.

Proč jsi tak snadno podlehl pokušení, když už jsi byl tak blízko cíle? Nyní zde musím zase čekat, až  uplyne délka pěti lidských životů a až opět nastane vhodný okamžik pro mou záchranu, pak teprve mě může vysvobodit jeden

z tvých potomků.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

O POŘEŠÍNSKÉ VEVERCE

Předkládáme Vám zde pověst o pořešínské veverce tak, jak ji zaznamenal náš dobrodinec, pan Božetěch Sádlo. Nastražte uši, pověst začíná.....

Kdysi v časech dávných nepokojů v Království českém, kdy bojoval soused proti sousedu, bratr proti bratru, byl i hrad Pořešín obléhán nepřátelským vojskem. Obléhání trvalo již řadu měsíců, marně obránci z věže vyhlíželi posily, posádku sužoval hlad a nemoci, spíže a sýpky dávno zely prázdnotou a na talířích skončila i všechna domácí zvířata. Mezi hradní čeládkou žil i malý hoch Janek, nalezenec, kterého kdosi jako batole odložil za bouřlivé noci u brány do hradu. Chlapec, který vyrůstal bez rodičů, byl málomluvný, neměl žádné kamarády a společnost mu dělala jen ochočená veverka, kterou našel coby mládě vypadlé z dutiny stromu a zachránil je. V době obléhání, kdy posádka hradu strádaly, neunikly Jankovi hladové pohledy spolubydlících, kteří už viděli jeho mazlíčka otáčet se na rožni. Aby předešel tak potupnému konci své jediné přítelkyně, rozhodl se hoch dát veverce raději svobodu a také tak učinil. Jaké bylo ale jeho překvapení, když se jeho chráněnkyně zanedlouho vrátila a v tlapičkách přinášela ořech z lískového houští, kterým byly porostlé strmé stráně pod hradem. Znovu a znovu se veverka vydávala na cesty za potravou a přinášela každý den množství olejnatých ořechů, které umožnily posádce přežít a ubránit se nepříteli, který nakonec odtáhl s nepořízenou. Velkou vděčností zahrnuli obyvatelé hradu svou zachránkyni, ale ta zmožena tolikou námahou brzo uhynula.

Pověst ale měla své pokračování...

Do úplně jiného světla se po přečtení pověsti dostává dochovaný dopis Markvarta I. z Pořešína králi Václavu IV. z jara roku 1405, ve kterém sice uctivě, ale přece jen upomíná vladaře a žádá odpověď na žádost užívat nový erb. Žádost byla dle dobových pramenů doplněna i vyobrazením erbu a jeho popisem. Tyto písemnosti se bohužel nedochovaly, a tak o podobě erbu nevíme zhola nic. Další archiválií, která se k celé záležitosti pravděpodobně váže je dopis manželky krále Žofie Bavorské jedné ze svých příbuzných. V dopise z roku 1408 mimo jiné píše: “Jak jsem Vás, má milá, již v minulém listu zpravila, choť můj, pojav úmysl ten, že poctivý a starobylý znak Království českého změniti ráčí a jakúsi potvoru blešnú a opelichanú zaň vsaditi chtěl. I velká váda stran té věci na sněmu zemském vedena, u urozených pánův pobouření strhlo se, toliko urozený pan z Veveří vůli králově stranil. Bůh náš všemohoucí ať královu čistú mysl zachovati ráčí.“ Tyto dva písemné prameny nám dovolují vyslovit, pravda trochu odvážnou, ale velmi pravděpodobnou rekonstrukci tehdejších událostí: Markvart I. na sklonku svého života, vědom si, komu vděčí jeho rod za svou záchranu, rozhodl se změnit starý erb a žádá krále o svolení nahradit ho novým. O jeho podobě sice nic bližšího nevíme, ale je nasnadě, že jeho hlavní postavou byla pořešínská veverka. Králi Vaclavu IV. příběh malé zachránkyně hradu jistě imponoval - sám jsa povahou bázlivý slaboch bez vlastního názoru - a to do té míry, že si usmyslel ukrást Markvartovi jeho nápad. Vyčkává tedy s odpovědí, nereaguje na upomínky a tato taktika se mu nakonec vyplácí, když se problém v roce 1406 vyřeší Markvartovým úmrtím. Pak už nic nestojí v cestě předložit návrh na změnu znaku Království českého! Pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, komu nebo čemu vděčíme za to, že se tak nestalo a král od svého úmyslu odstoupil, ale jistě si dnes těžko dokážeme představit, že by se například z televize při mezistátním hokejovém utkání ozvalo: “...a naši reprezentanti nastupují na ledovou plochu v tradičním červenomodrobílém dresu s českou veverkou na prsou...“. Byl to odpor české šlechty, naléhání manželky nebo okolnost, že zrzavý kožíšek až příliš připomínal ohnivou kštici králova vypečeného bratra Zikmunda?

Historie rodu Bavorovů ze Strakonic...

Bavorové ze Strakonic

Historie rodu sahá až do 12. století a jeho kořeny možno hledat na Moravě, pravděpodobně v okolí Olomouce, odkud jedna z větví rodu přišla někdy kolem roku 1200 do Čech.

Větší část Pošumaví od Sušice až po Kaplici byla od 12. století v držení Bavoroviců, kteří měli ve svém znaku okřídlenou střelu. Z tohoto společného kmene se postupem času rozvětvily další rody. Byli to především Bavorové ze Strakonic, kteří byli povýšeni do panského stavu a ve 13. století se byli jedním z nejpřednějších rodů v Čechách, když se nejvyšší maršálek království českého Bavor II. stal zetěm krále Přemysla Otakara II.

Sídlem Bavorů byl hrad Strakonice postavený při soutoku řeky Volyňky s Otavou, který byl spolu s městečkem vystavěn ve druhé polovině 12. století. Zemský kmet Bavor ze Strakonic (+ 1167) je prvním nám známým předkem tohoto rodu.

Jeho syn Dlugomil ze Strakonic se v kronikách připomíná jako královský číšník a český maršálek. O tom, že Bavorové patřili mezi významné české šlechtické rody, které se těšily velké přízni samotného krále, svědčí i to, že vlastnili a používali tzv. jezdeckou pečeť (pečeť zobrazující jezdce na koni).

Bavor I.

Dlugomilův syn Bavor I. (1208 až 1260) se poprvé objevuje v historických pramenech na listině krále Václava I. z roku 1235. Účastnil se tří křížových výprav a po návratu roku 1243 daroval spolu s manželkou Bolemilou na důkaz své zbožnosti a oddanosti část svého hradu řádu Johanitů (pozdějším Maltézským rytířům), sám si ponechal k užívání jen starý palác. Johanité zde zřídili klášter zvaný Komenda; představeným kláštera byl vysoký hodnostář rytířského řeholního řádu (řádový komtur) Veliký převor, který byl podřízen Bavorům jako vrchnosti.

Bavorové ze Strakonic vždy ve sporech se šlechtou podporovali krále Přemysla Otakara II. a ten se jim odvděčil projevy přízně. Za jeho vlády Bavor I. zastával významné úřady a nahromadil značné jmění; byl purkrabím na hradě Zvíkově, královským číšníkem a nejvyšším komorníkem království českého, správcem Prácheňského kraje a také byl kanovníkem práva olomouckého na Strakonicích.

Král Přemysl Otakar II. mu projevil obzvláštní náklonnost tím, že provdal svou nemanželskou dceru Anežku za jeho syna Bavora II. A Bavorům ze Strakonic toto spojení s přemyslovskou dynastií přinášelo prospěch - například Horažďovice byly povýšeny na město, litomyšlskému klášteru darovány byly Ivanovice. Bavor I. zemřel ve věku 52 let v roce 1260.

Bavor II.

 Bavor II. s přízviskem Veliký, začal ve Strakonicích kolem roku 1260 stavbu nového hradního paláce se dvěmi věžemi, z nich se dodnes zachovala pouze jedna, zvaná Rumpál. Podobnou věž má také hrad Zvíkov, kde byl Bavor II. v letech 1289 – 94 královským purkrabím. Těšil se velké přízni krále Přemysla Otakara II., kterého doprovázel na výpravách. Zastával úřad zemského maršálka království českého - což byl nejvyšší úřad v zemi; mezi jeho majetek patřil Pořešín, Blatná a Horažďovice. Jako králův oblíbenec, držel mezi četnými statky ve Slezském Opavsku i hrad Bouzov. A právě Bavor II. dal nad Bavorovem na vrchu zvaném Hradiště postavit malý dřevěný hrad.

Za manželku měl Anežku, nemanželskou dceru krále Přemysla Otakara II., s níž měl tři syny - Jana, Mikuláše, Viléma a dceru Markétu, která byla vdána za Hynka Hlaváče z Pardubic.

Bavor III.

Jan jako otcův nástupce měl v držení strakonické panství a spravoval rodový majetek až do roku 1313, kdy ho rozdělil mezi bratry tak, že Vilémovi přenechal Strakonice, Mikuláš dostal Blatnou. Sám si ponechal Bavorov, kde se nastěhoval do malého dřevěného hradu – a od té doby si dává říkat Jan Bavor III. z Bavorova. V osadě na břehu divoké řeky Blanice nechal vyměřit čtvercové tržiště (nyní náměstí), vybudovat ulice a dřevěné hradby. Kromě Bavorova vlastnil Horažďovice, Pořešín a Prácheň s polorozpadlým hradem, kde dal vystavit nový kamenný hrad. Kolem roku 1315 Pořešín vyměnil se svými příbuznými za jejich hrad Vítějovice, který připojil k bavorovskému panství.

Bavor III. patřil ke skupině šlechticů kolem Viléma Zajíce z Valdeka, kteří neuznali dosazení Rudolfa Habsburského na český trůn a podporovali přemyslovskou politiku a později i volbu Jindřicha Korutanského za českého krále. V roce 1307 přitáhl šestadvacetiletý Rudolf s vojskem před Horažďovice, aby je oblehl a donutil Bavora k poslušnosti, avšak nenadále zemřel stižen úplavicí. To však Bavor III. nevěděl a vzdal se již mrtvému protivníkovi - tím pádem byl podvedený Bavor donucen vzdát se i pevného hradu Zvíkova, který byl v té době v jeho držení.

Spolu se svými příbuznými, bratry Vernerem, Rackem a Přibíkem z Vitějovic zajišťoval bezpečnost dopravy zboží a osob na Zlaté stezce vedoucí z Pasova do Prachatic. Svědectví podává listina z počátku roku 1312, kdy český král Jan Lucemburský svěřuje právo ochrany Zlaté stezky Bavorovi III. ze Strakonic a Vernerovi z Vitějovic.

V dobročinnosti svých předků pokračoval i Bavor III., který byl významným donátorem kláštera Zlatá Koruna, kterému v roce 1315 věnoval Černici a několik vesnic u Velešína. V klášterním kostele ve Zlaté Koruně se nachází i jeho hrobka, kam byl roku 1317 (1318?) pohřben. Vdova Markéta z Rožmberka pak přesídlila do Písku.

Vilém Bavor

Bratr Vilém, který byl zemským soudcem, se stává správcem strakonického panství. Kromě Strakonic vlastní později i Bavorov a Horažďovice. Roku 1351 prodává synům Petra z Rožmberka: Petrovi, Janovi a Oldřichovi svůj díl bavorovského panství. Umírá v roce 1359 a strakonické panství připadá jeho synovci Bavoru IV. přezdívanému Bašek. Vilémovou manželkou byla Markéta ze Šternberka, která později jako vdova žila na tvrzi Radomyšl (1372).

Mikuláš Bavor

Bratr Mikuláš, majitel Blatné a byl převorem Maltézského řádu ve Strakonicích. Zemřel v roce 1318.

Bavor IV. – Bašek

Byl posledním příslušníkem rodu z blatenské zchudlé větve. Byl synem Mikuláše a nástupcem svých strýců Bavora III. a Viléma. Měl v držení hrad Strakonice, Prácheň a Bezděkov. V roce 1367 potvrzuje Bavor IV. Strakonicím městská privilegia. Poslední zmínka o něm je z roku 1381. Po jeho smrti se stal v letech 1380 až 1394 poručníkem jeho nezletilých dětí Jana a Břeňka Zdeněk z Rožmitálu. Jan a Břenek se ujali správy panství o čtrnáct let později a prohospodařili ho tak, že v roce 1402 museli prodat své podíly johanitům.

Jan a Břeněk

Jan pak žil nějakou dobu na Moravě, ale brzy odchází do ciziny jako potulný rytíř nebo se nechává najmout do nějakého žoldnéřského vojska. Zde stopy posledního člena rodu Bavorů mizí.

Břeněk ze Strakonic zemřel po roce 1404. Majetek Bavorů přechází po vymření hlavní větve na pány z Rožmitálu, kteří byli potomci těchto Bavorů po přeslici. Z příbuzných rodů, které užívaly stejného erbovního znamení střely, přežili Bavory nejdéle Benedové z Nečtin.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poresin_Sedlacek.pdf [1782 KB]  
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------